JEDNORÁZOVKA | Like Crazy

20. february 2017 at 20:59 | Lost Shadow |  WRITTEN
Zdravím, přináším vám novou povídku.
Pokud vám to přijde jako totální ujetost... tak to máte pravdu. ^^ Je to docela dlouhý na mý poměry, takže pro vás to bude jednohubka na pár minut. I přes to že sepsání zabralo asi tak dvě hodiny a všemožný úpravy a přepisování další hodinu. Ještě si tak říkám... Nemělo by to mít nějaký omezení? Třeba aspoň 15+ nebo tak? Protože je to celé zasazené do erotické atmosféry. Byl to takový pokus o takový žánr, nikdy jsem to nezkoušela. Takže budu ráda za každý názor.

❝ ❞❝ ❞❝ ❞❝ ❞❝ ❞❝ ❞ ❝ ❞ ❝ ❞ ❝ ❞ ❝ ❞❝ ❞❝ ❞❝ ❞❝ ❞❝ ❞ ❝ ❞ ❝ ❞ ❝ ❞ ❝ ❞

Sleduješ mě jak sedím na parapetu. Myslíš si, že tě nevidím, ale pleteš se. Stojíš v parku, tam u dětského hřiště, opíráš se o strom a předstíráš, že dohlížíš na svou malou sestřičku. Skutečnost je ale taková, že je to jinak. Už dávno nepotřebuje svého bratříčka, jako doprovod do paneláku ve vedlejší ulici. Je jí 10 a z houpaček už by trefila klidně sama. Ty se jen nechceš nechat připravit o poslední záminku, jak bys mě mohl vidět. Dávno už jsi pochopil, že když zazvoníš u mých dveří, odpovědí ti bude jen žalostné, zdrcující ticho. Hluchý zvonek. Politováníhodné.

Co víc bys vlastně chtěl, po tom co se stalo? Nebo zeptám se jinak, co si myslíš, že si zasloužíš? Pořád ještě v noci sníš o tom jak přejíždím rukama po tvém horoucím těle, jak se tě dotýkám na všech hříšných místech a ty mi to vášnivě oplácíš... Vzdychy. Občasný smích když jsi mi olíznul nos nebo skousl mé ouško... A pak spokojené ticho. Jen zrychlený dech nás obou a spánek který nás vždy neprodleně pohltil.

Tohle ticho bylo jiné než to, co je mezi námi teď. Už k tobě necítím nic z toho co předtím. Zradil jsi mě, moc dobře to víš. Znudeně si prohrabuju vlasy a hravým jazýčkem si přejedu rty. Strneš a jen o malý moment později si zkousneš spodní ret. Toužíš po mně. Pořád.



Na mém úsudku, životě nebo snad dokonce pověsti už nezáleží. Co na tom, jestli mě teď někdo uvidí, jen ať se dívá. Jen ať po mně touží někdo další. Ať se zastaví pod oknem a vyzve mě k tanci. Hříšnému tanci. Mileráda na něj pokývám a do pěti minut budu stát před domem. Zavěsím se do něj a přímo před tvými zraky s ním odejdu. Jen ať vidíš co se mnou tvá zrada udělala. Bylo by to jako výsměch přímo do očí, dokonalá pomsta.
Sleduješ mě. Mám na sobě volné domácí triko, ale ani to úplně neskrylo mé křivky. Jednou rukou uchopím své levé prso a několikrát jej provokativně stisknu. Než se naděješ stáhnu si přes hlavu tričko a odhalím tak černou krajkovou podprsenku. Netrápím se studem nebo tím že mě někdo uvidí, je to ta kterou jsem měla na sobě, když jsi mě poprvé zbavil trička, ta kterou jsem měla na sobě při našem poprvé a ta, kterou jsem měla na sobě když jsem tu na tebe naivně čekala, ale ty jsi nepřišel, protože jsi měl jiné plány. Nebo aspoň s někým jiným. Nepřijde ti to komický že ji mám i dnes? Vím že ne. Nejsi ani natolik pozorný, abys ji rozeznal od těch ostatních. Nic to pro tebe neznamená.
Hluboce přemýšlím, co jsem na tobě vlastně viděla. Je to tím že jsi byl má první láska? Můj první.. A že jsem prostě jen neviděla všechny ty chyby? Omlouvala jsem se, říkala jsem si že to chce čas. Spletla jsem se.

Vstávám a rozhodně stojím na parapetu. Nechystám se skočit. Obecně jsem posera, ale hlavně bydlím ve vyvýšeném přízemí. Ty dva metry by mě zabily jen stěží.
Opírám se hrudí o sklo a vášnivě se na ni přitisknu. Stáhnu ze sebe taky tepláky a objevím tak druhou část svého krajkového spodního prádla. Zmítám sebou v okně a doufám, že se pořád díváš a že po mně toužíš, chci vidět ten žár ve tvých očích. Tu závist. Navazuji s tebou oční kontakt. Máš pootevřená ústa a strnulý pohled.
Tohle mi však nestačí, rozepnu si podprsenku a nechám si ji pomaloučku sklouznout z ramenou. Nalepím se na sklo, jeho chlad mě rozpálí a povzbudí a dodá mé prvotní ostýchavosti. Nechápejte mě špatně, nejsem děvka ani holka od tyče, jsem jenom blbá, zhrzená, naivní puberťačka. Holka co v týhle chvíli prostě už nemá co ztratit.

Načasování však hraje proti mně. Kolem prochází nějaká stařenka s vnučkou a holčička vzhlédne do okna a na chvíli se zvědavě zastaví, pak na mě začne ukazovat prstem. V tu chvíli si uvědomím, že je všechno v háji. Něco říká, ale přes sklo nerozumím. Bábinka se rozmrzele otočí mým směrem a chvíli jí trvá než jí vlastně dojde o co tu jde.

Uvědomím si, že mi na tom mém životě možná přeci jen ještě sejde. Alespoň trochu. Že tohle není situace ve který bych někdy dřív chtěla skončit.. Že ve mně pár morálních zásad ještě zbylo. Chci odtamtud utéct, seskočit z parapetu a úkryt se někde v domě. Dělat jako že nic. Že tenhle den, tenhle moment se vlastně nikdy nestal.
Ukrýt se a doufat, že se to nebude řešit. Protože jestli jo, nepochybně mě někam zavřou, naši určitě. Takhle skončím na psychiatrii nebo rovnou v blázinci, vážně se chovám jako šílená. Nerozumím, ztrácím se sama v sobě, jak jsem tohle mohla dopustit? Mermomocí se chci hnout, jenže mé nohy jsou jako přikované, nejde to. Prostě nejde. Doslova jsem strnula hrůzou. Jen zoufale hledím tvým směrem.
Stařena začne hrozit prstem a něco na mě křičí, začne se hrabat v kabelce. Nejspíš hledá mobil. Chce na mě zavolat policii? Roztřesu se. Rozebíháš se mým směrem a já zazmatkuju. Trhnu sebou a propadnu závěsem za sebe do pokoje...

~ x ~

První co v ten moment pocítím je silná bolest zad, hlavy a kdo ví čeho ještě.. Když otevírám oči spatřím... Tebe. Vykřiknu. Pokusím se tě od sebe odstrčit, ale nemám na to sílu, držíš mě moc pevně. "Pusť mě! Pusť! Slyšíš?" Rozkřičím se a buším pěstmi do tvé hrudi. Nebráníš se a navíc se na mě usmíváš, nechápu to... "Co je?! Jak ses sem vůbec dostal?" přestanu tě zasypávat ranami, měla bych se konečně začít chovat na svůj věk... Vyhrknou mi slzy a já už absolutně nerozumím tomu co se děje, co se se mnou děje, nevím nic a ta zmatenost a neinformovanost mě dovádí k šílenství. "Proč..?"

Lehce mě obejmeš a přitáhneš si můj obličej na svou hruď. Vnímám tvé teplo, tvou vůni, na moment si přeju aby to zase bylo jako dřív, ale vím, že to tak nebude. Už nikdy.

"Nepodvedl jsem tě," šeptáš mi tiše do vlasů a já jen zděšeně hltám tvá slova. "Cože?" vyslovím do tvého vypracovaného bříška. "Promiň mi to Jessie." dostáváš ze sebe ještě o něco tiššeji a jednou rukou mi přejedeš konejšivě po zádech. "Nerozumím tomu. Proč jsi mi řekl něco takovýho..?" otírám si slzy a hledím ti do očí. "Proč jsi mi řekl že ses vyspal s jinou a teď najednou tvrdíš opak.. Já.. Já tomu nerozumím!" Chvíle ticha. Pohled stranou. "Protože odjíždím. Stěhujeme se do Kanady." Oněměle na něj zírám. "Cože?!" vyhrknu. "Je mi to líto.. je to hotová věc, odlítám přesně za týden." Zavřu oči a sklopím hlavu zpět ke tvé hrudi. "Lžeš! Ty určitě lžeš!" Hladíš mě něžně po vlasech. "Je mi to líto, princezno moje." Hladíš mě, ani jeden nic neříkáme. Princezna, tak jsi mi vždycky říkal, bylo to celkem nostalgický, stejně jako moje podprsenka. Pozvedla jsem hlavu a pootočila se k oknu.. Ležela tam, na parapetě. Vzorně tam na mě čekala aby mi připomněla čeho jsem se to vlastně dopustila a krutě mě ujišťovala o faktu, že to nebyl žádnej sen.
Až teď mi došlo že jsem v horní části pořád nahá a instinktivně jsem si rukou zakryla prsa. "Ale jdi ty.. Jako bych tě už neviděl tolikrát." A ti lidé venku taky, pomyslím si. Bereš mou ruku a dáváš ji pryč, poddávám se.
"Co to mělo být za to divadlo předtím? Málem jsi se dostala do pěknýho průseru frajerko." napomene mě.
Sklopím hlavu, nic neříkám.. Ostatně ani není co k tomu říct.
"To měla být žárlivá scéna z nějakýho porna? Tak takhle teď trávíš večery?"
"Ne. To bylo originální." odpovím naštvaně.
Přísahala bych že jsem zaslechla ten sarkastický podtón. Dávám ti lehkou ránu pěstí do ramene. "Zmlkni. Tohle všechno bylo jen kvůli tobě..."
Zasměješ se. "Jako bych ti já někdy říkal ať se zpola nahá tiskneš na okno. Tohle už prosímtě nikdy nedělej. Musel jsem tu chudinku stařenku přesvědčit že tu probíhalo natáčení a divím se že i tak mi to prošlo. Mohla to nahlásit jako natáčení porna, kdyby mi neuvěřila, že se jedná o dramtickej film a ty jsi herečka až z Francie."
"Tak to se o to víc divím, že ti to zbaštila.."
"Jsem prostě nejlepší."
"Chm." odfrknu si. Vždycky jsem byla paličatá.

Chvíli mlčíme. Všechno se to událo moc narychlo, srovnáváme si to oba všechno v hlavě.
"Opravdu je to pravda.. to že jsi mě nepodvedl a.. taky to že odjíždíš?" vyslovím to, i když se bojím odpovědi. "Přísahám. " Díváš se na mě a já vidím tu upřímnost ve tvých očích.
Mám tě zpět a zároveň tě ztrácím.. Nevím jestli mám být šťastná nebo brečet. Ukončit to mezi námi bylo asi skutečně nejlepší řešení. Udělal jsi to pro moje dobro a já to celý zkazila. Jsem příšerná... A to mi tady z dobrý vůle zachraňuješ prdel když dělám scény...

"Nechci abys odjel.. " promluvím plačtivě a zároveň se zvednu, odstoupím několik kroků od tebe a z háčku na dveřích beru do rukou župan a oblékám si ho. Vím, že jestli tě mám znovu ztratit, už by ses mě neměl více dotýkat, všechno by to jen zhoršilo.
"Kanada je tak 10 hodin cesty odsud.. Najdu si brigádu, mohu tě navštěvovat.. alespoň jednou za čas.." zkouším to.
"Nedokážu být bez tebe, nedokážu tě vídat jen jednou za čas, to čekání by mě zabilo!" vložíš se do toho a i když mám pocit, jako bys mi bral slova z úst, nechci si to připustit, nechci tě ztratit.
"Proč musíš jet zrovna tam?"
"Rodiče tam mají práci a mně zaplatili soukromou vejšku..."
Udeřím pěstí do zdi. "Vědí že tu máš mě.. jak nám to mohli udělat.. Věděla jsem že mě nesnáší, ale tohle už bylo příliš..."
Mlčíš. Mlčím.
Rozejdu se k tobě a zničeně tě obejmu. Naposledy jsem měla tuhle příležitost před měsícem.
"Počkal bys na mě.. počkal bys na mě ty tři roky než dokončíš školu?" zvednu hlavu abych mu viděla do tváře, je o něco málo vyšší než já.
"Rád bych, jsi moje všechno, ale je to dlouhá doba.. Až moc dlouhá doba. Tři roky..."
"Já vím, ale jsem si jistá že bych to zvládla." Stoupnu ti na tenisku a zvednu se na špičky. Líbnu tě na rty.
"Pamatuješ jak jsme se před dvěmi lety seznámili a pak jsme fantazírovali o tom, jak spolu jednou odletíme do Itálie a budeme se navzájem krmit špagetama? " Je to vskutku ironická vzpomínka, nebýt vážné konverzace, nepochybně bych se dala do smíchu.
"Jak bych na tohle mohl zapomenout, pořád bych to rád zkusil. Ale opravdu nemám tušení, kam tím míříš.."
"Co takhle ten čas odloučení využít pro studium italštiny a po škole tam spolu odletět a sehnat si práci?"
"Opravdu věříš že bychom to zvládli..?"
"Nemám co ztratit, jsem si jistá, že bych nedokázala milovat nikoho jiného. Záleží mi jen na tobě."
"To i mně."
"A stejně za tebou budu jezdit a né že mi to s tím ignorováním zvonku budeš oplácet!"
"Neboj Jess.." Lehce mě obejmeš a já se spokojeně přivinu ke tvé hrudi.
"Kde chceš vzít na cestu? Nebudeš dělat nějaké nepravosti? Ne že bych o tebe teď neměl strach když vidím, čeho jsi schopná."
"Neboj najdu si nějakou DŮSTOJNOU brigádu!" O krok naoko podrážděně odstoupím.

~ x ~

Ukazováčky mi lehce zvedneš koutky.

"Takhle ti to sluší víc, má italská princezno." a sladce mě políbíš.
"Jen počkej, ti z těch špaget udělám kníra." ušklíbnu se.


 

Be the first one to judge this article.

Poll

Stories stalker?

<click>

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement